Jsem v bouři. V obrovské bouři, jako malá tečka.

Všechno je teď jinak, přeházely se mi oblasti, ve kterých se mi daří. Jenže žebříček hodnot mi zůstal stejný. A já teď nevím, jak s tím mám naložit. Jestli mám zpřeházet svůj hodnotový žebříček, abych tím dosáhla štěstí (ale poněkud nepřirozeného), nebo nechat věci tak jak jsou, nebo s tím udělat něco jiného..

Nevím, nevím, NEVÍM!

Všichni, kdo mi kdy chyběl mi teď chybí ještě desetkrát víc. Ve vlně melanchonie brečím nad starejma fotkama, kde jsme já, Ája, a Honzík, ve vlně melanchonie myslím na mámu, když jsem totálně na sračku, ve vlně melanchonie jsem si přidala svého dávného ex na fcb do přátel, a taky brečím nad psem, kterej je na tom videu, jak ho ten čůrák, kokot debil, nemámdalšíchslov shodil z mostu. Ten pes, bytost s teplým kožichem, vyplazeným oslintaným jazykem, kňučí, tak šíleně kňučí..................... :'(

Protože se dějou věci, neříkám, jestli dobrý či zlý, prostě věci, a já s nima nemůžu nic dělat, jen čumět.

Pokaždé v mém životě, v nějaké jeho důležitější fázi, jsem měla málokdy na vybranou. Dostávala jsem jen malou poloviční šanci a tu jsem pokaždé nezvládla, a tak jsem ji promarnila.

Teď stojím na rozcestí. Mám před sebou tři cesty. ne, že by nějaká z nich byla vyloženě dobrá. Vlastně jsou všechny tři špatné. Ale jde o míru špatnosti. A poprvé po dlouhé době mám na vybranou. Jenže jak se mám rozhodnout?

Asi si teď říkáte, kde je ten problém. Kde jsou ty cesty, na jaké křižovatce to stojím..

Nejdřív jsem v tom problém neviděla. Ale teď.

Ten problém je zelenej, usušenej, pronikavě voní a mění lidi. Ten problém se balí do jointů a hulí se.

Ten problém ho úplně mění. To, co se mi na něm líbí. Sejdeme se a já to poznám už v prvních několika vteřinách. Zpočátku jsem zbořila předsudky a brala to vesele, s nadhledem. Jde mi to stále méně. Okamžitě mi nálada klesne na bod mrazu. Nedokážu se s ním bavit.

Jsou dvě cesty, které jsou určené naprosto jasně.

1) Můžu se vzdát svého já, svých přesvědčení, a dát si s ním. Vyměnit svou nynější podstatu za něco, co by docela dost dobře mou podstatou být mohlo. (Protože on nepřestane, Znám lidi, který hulí. Třeba jednou za tejden. To je v pohodě, dá se to přežít. Ale každej den?)

2) Můžu ho nechat. Zahodit to. Všechno. To štěstí, které cítím, když jsem s ním.

3) Můžu vymyslet kompromis.

Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, je tu ještě čtvrtá možnost..Můžu čekat.

Jakoby toho nebylo málo, najednou se kolem mě vyrojilo spoustu kluků. Ať už straých známostí, nebo takových těch jednorázovek, který bych si jindy fakt nenechala utýct. Je to pro mě těžký.

Chci to vydržet.

Dokonce mám na facebooku "zadaná."

Nevím. Fakt nevím.

Nevzdám to. Nesmím. Budu bojovat.

Terinka má takovej ten pocit, jako když vám brní každá buňka v těle.

...

Terinka vzdává psát sem, jak se cítí, protože to popsat neumí.♥

Terinka ví, že něco za něco.

...Terince celej svět hoří.

Terinka... ne, Terinka nechce nic psát, nesmí to zakřiknout, ale i tím, že píše tohle, "něco" píše, ale ne, bojí se, moc se bojí, protože má pocit jako...ne, pšt.

To je tak vtipné. Vážně, zbožňuji tenhle druh ironie, který snad nikdo kromě mě samé nechápe.

Minulý rok to byla první láska, kluk, se kterým jsem byla bezmála rok. Nechal mě právě na moje narozeniny, pár dní před Valentýnem, pár týdnů před naším výročím. Bez jakéhokoli předchozího varovného znamení. Moc to bolelo a myslela jsem, že to prázdno už nikdy nikdo nezaplní. Možná, že ani nezaplnil. Ale je někdo, kdo mi to prázdno pomohl zašít.

Až tehdy, co mě ten kluk nechal, jsem pochopila, jak důležití jsou pro člověka přátelé. Když je to doma špatný, utíkáš k nim. Když je to ve škole špatný, utíkáš k nim. Když je to s láskou špatný, utíkáš k nim. Ale kam utečeš, když je to špatný s nimi, s přáteli? Kam?

Jen do své vlastní hlavy, ke svému pocitu, k sobě. A to není ta nejlepší cesta, po které můžeš utíkat.

Znám jednu slečnu. Už 9 let.

To prázno, co se po ní teď znovu rozšklebuje, je větší, než cokoli jiného. To prázdno je jako kyselina, která mě sžírá zevnitř. To, čím jsem si dřív byla jistá, už není.

Nemůžu před tím utéct. Nejde to.

Nemůžu nikam, jsem ve slepé uličce a už nemám sílu.

Nemám sílu jít dál. Zvednout bradu a bojovat. A tak si klekám a kapou mi slzy. A nesnáším svoje narozeniny.

(Mimochodem, v tom týdnu, co jsem se narodila, mi zemřel dědeček..měl rakovinu jazyka. Nestihl si mě ani pochovat, přestože moc chtěl.)

Připadám si jako prokletá.

A moc bych chtěla možnost začít to všechno od začátku. Ale vím, že to nejde. Já to vím.

Nedokážu si představit nic, co mě mohlo zachránit. Jen čas to dokáže. Protože za nějakou tu dobu, až se všechno smaže, pak spolu budeme schopny normálně mluvit. Snad.

Hahaha.

Hovňo sweet.

Celej rok jsem se na včerejšek těšila. Těšila jsem se na to, jak se všechno zlomí. Jak si "vyžeru" ten rok hnusu, jak vyrovnám tu misku vah.

Kdybych to necítila, nevěděla, tak se tolik netěším. To je na tom to nejhorší.

Netěšila jsem se na občanku, ne na to že mi bude 15, ne na antimimi prášky, ale na to, že už snad budu normálně žít. :)

Jenže ono se to pořád víc bortí, je to pořád horší, jako lavina, kterou nede zastavit, zasypává místa, kam můžu utéct a už pomalu nemám kam utéct.

Věci, které dělám jsou dobře, cítím to tak, že jsou dobře, ale okolí je vnímá špatně, odsuzuje je. Za svoji upřímnost jsem všechno ztratila, a tak teď radši neříkám nic.

Jenže když neříkám nic, nekřičím, jak jsem na to byla zvyklá, tak umírám.

Musím křičet, křičet do světa, aby se lidi probrali...

Jenže nemůžu, nějaká síla mi svírá hrdlo. Má dlouhé špičaté nehty, zabodávají se mi do krku. Teče mi krev.

Blednu.

ztrácím moc krve.

Ono to má být tak, že jsou dva.

Vědí o sobě, možná se potkávají, ale nevěnují si moc pozornosti. Pak náhoda způsobí, že spolu prohodí pár slov, popřípadě jsou seznámeni kamarády. A přeskočí jiskra. Za pár dnů se domluví a sejdou se. A jdou třeba na kafe nebo do kina. Po celou dobu, co jsou spolu, se letmo a náhodou dotýkají a probíjí mezi nimi elektřina. A když se loučí, tak se políbí.

Pak se chtějí vidět co nejdřív, ale ani jeden nechce napsat jako první. Nakonec to jeden nevydrží a sejdou se zase. Tentorkát se políbí na přivítanou. A pak se chytnou za ruce... Když dojde na loučení, ani jednomu se nechce. Chtějí být spolu.

Takhle se vídají dejme tomu 14 dní, jednou za dva až za tři dny. Pak si jeden z nich změní stav na facebooku z nezadaný na zadaný. Ten druhý ho napodobí, přičemž doplní s kým zadaný.

Představí se svým kamarádům. A ti jim popřejí hodně štěstí.

...

Chodili jsme spolu 5 let na základku. No dobře, když já byla v 5. třídě, on odcházel z devítky, ale to je jedno. :D Asi jednou nebo dvakrát jsme se potkali někde venku a řekli si ahoj (nebo neřekli? nevím), každopádně jsme věděli že existujeme a znali se od vidění.

A pak jsme se jednoho dne nudila a koukala na facebooku do skupiny naší základky. On byl členem. Řekla jsem si, to je tenhlee..a přidala si ho do přátel.

A on mi okamžitě psal. Řekl si o icq a o mobil. Asi týden jsme si psali, pak jsme se domluvili, že si zajdem někam na něco sednout.

A nemlčeli jsme. Měli jsme si co říct. A já si s ním tak strašně rozuměla.. On byl tak..tak NORMÁLNÍ. Žádnej slizkej šampon, ani potetovanej hoper, ani anorektickej emař. Kouřil, ale ne moc. Pil pivo. Chodil na normální školu, žádnej gympl, ani učňák. Nebyl to děvkař, ani panic. A já jsem na něj koukala a říkala si, že takhle úžasně normální by měl bejt ten můj princ. Dřív jsme toužila po někom zoufale nenormálním, extrémně výjimečným. To je pryč, vyrosla jsem.

Všude byly závěje sněhu. Hodil mě do nich. Leželi jsme ve sněhu a začali se líbat.

Za pár dní jsme se viděli zase. Pozval mě do kina. A pak zas. Šli jsme nakupovat do Tesca.

A je mi s ním dobře..

ALE

nechci to. Bojím se. Bojím se, protože vždycky, když je něco TAKHLE krásný, posere se to. Vždycky, vždycky, vždycky. A nemůžu proti tomu nic dělat. Jediné, co dělat můžu, je n.e.z.a.m.i.l.o.v.a.t s.e. Jenže..na to už je skoro pozdě. Ne, nikdy není pozdě. Nejradši..nejradši bych do toho šla celým srdcem, celou svou osobností, celým svým já. Ale vždycky, když jsem to udělala, vymstilo se mi to. Nevěřím mu. Nevěřím nikomu.

P.S.: Nehledě na to, že je o to těžší se na něj neupnout, protože mám teď prakticky jen jeho...