www.untitled-13.blog.cz

www.untitled-13.blog.cz

HOME

Navigation:
||Den za dnem || Souboje mysli || S foťákem v ruce ||



Listopad 2009

Huhuhuhuhuuu

29. listopadu 2009 v 13:05 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Jako bych lítala...
Našla jsem člověka, se kterým si dokonale rozumím. Tvoříme jedinou symbiózu.
Posloucháme spolu Infinity.
A H16.

Já nechci nic psát.
Nenašla bych slova, ani kdybych se stokrát pokusila. Nejde najít slova.
Ach, bože.


Uááááááááááááááááááááááááááá :D !

♥♥♥

(Nic mezi námi není. Až na jeden polibek.)

NIC, CO BY SE DALO DOBŘE POPSAT. NIC, CO BYCH VŮBEC chtěla POPSAT.

22. listopadu 2009 v 13:11 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Tak a je definitivní finíto.
Nezastírám, že jsem ještě nedoufala. Trochu, v hloubi duše, že si promluvíme, že něco, co se zaseklo zase přecvakne na to správný místo a celej mechanismus se znovu rozjede tak, jak má.
Ale ono to nepřecvaklo, dokonce naopak.

Není to nic příjemnýho. Ten pocit jak se teď cítím. Jakoby se mi neustále potvrzovalo, že to, za co bojuju, nemá smysl a že je lepší to vzdát.
Jakoby mi tím Život naznačoval "nemáš šanci, ty čubko".

Mrzí mě ještě jedna věc. Vždycky, vždycky se něco pokazí. Teď tím myslím mé vztahy. Pokazí se to z druhé strany (většinou nějaká nová kunda) a ten člověk mi to prostě není schopen říct. Nechává mě přitom, že se vlasně nic neděje, dělá ze mě krávu, já se na něj jak píča ptám kamarádů, protože nevím, co se děje, jestli se mu něco nestalo, nebo bůhvíco, dělám si plány a naděje, jak to všechno bude dobrý, až si promluvíme...

Doteď mě šlo spíš o ty pocity, o ten pocit, že někoho mám. Jenže s tím posledním, co mě tak zklamal, to bylo jinak. Nešlo mi o pocity, šlo mi přímo o něj, o tu osobu. A to víc to bolí.
Protože jsem zapomněla na to, co si říkám už skoro rok, HLAVNĚ SE NEZAMILOVAT! Věřila jsem, že teď už se nemusím hlídat že teď už do toho můžu jít naplno. A tak jsem do toho šla.

Jenže bohužel existujou bejvalky a alkohol.
A bůhvícoještě.

Odteď už budu milovat jen fyzicky.
Žádný zkurvený city.
terinka

VZDÁVÁM TO...

18. listopadu 2009 v 21:15 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
V posledních pár týdnech můj život nabyl nových rozměrů. Nabobtnal. Důležitý však byly ty barvy. Zfialověl a zrůžověl, zmizela ta šedivá a křiklavá červená.
A všechno bylo, jak má být.
A byla jsem šťastná, já doopravdy byla šťastná. Byl pátek, seděla jsem u jednoho kamaráda mezi těmi nejbližšími, držela ho za ruku a líbala ho, usmívala se na Andrejku a potutleně mrkala na Honzíka, občas to zapila vodkou se Semtexem, nasávala tu neopakovatelnou atmosféru a bylo mi fajn, co fajn, říkala jsem si "jsem šťastná" a měla sjem chuť to zařvat, zařvat to tak nahlas aby to bylo slyšet, KURVA JÁ JSEM ŠŤASTNÁ!!

A pak šlus, všechno pryč.
A prázdno, to prázdno co rve plíce, stahuje hrudník, to prázdno když je venku nádherně a já příjdu domů ze školy a jen hodinu brečím a pak už je zase tma, to prázdno, kde není vidět žádné východisko, to prázdno, které by se strašně rádo o kus vrátilo..kdyby mohlo.
Zažila jsem už sice stokrát větší prázdno, ale to neznamená, že tohle prázdno je malé. Je velké jako samotné nitro.

Byl to jen prchavý okamžik, mikrospánek, výbuch, zázrak, ae zázraky se nedějí.

A já myslela že to už bude dobrý, že teď to konečně bude dobrý.
Nebude, nic nebude.
A má duše bude navždy ztracená a rozervaná.
Nedostala jsem ani šanci =o( šanci vysvětlit to, zabojovat ještě.

PROČ???
proč?:-(
terinka.. s malym t

FUCKIN' BOYS!

16. listopadu 2009 v 15:42 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
GO TO HELL!!!

and never, NEVER coming back

SCHIZOFRENIE.

9. listopadu 2009 v 17:36 | Black__blighT |  #Povídky [mt]
Jmenuji se Karolína-Sára. Nejsem jedna, tam v mém nitru se ukrývají obě dvě. Sára je spíš vystrašená a bojácná, hysterická a neprůbojná. Má schopnost naslouchat i tišším hlasům a
odzbrojuící úsměv. Karolína je energičtější, víc nespoutaná, mívá zvláštní nápady a nesnese
odpor.
Perou se spolu a pak to hrozně bolí, jako..


Ozval se pronikavý jekot sirén a směsice hluku - hlasy, dupot, sykot, křik.
A smrad kouře, někde určitě hořelo.
Dívenka s průsvitnou pletí upustila pero a fialový linkovaný sešit.
Bosky a v dlouhé noční košili se nechala odvést na chodbu. Dál se o ni nikdo nestaral, lidé v bílých pláštích se jen hemžili kolem.
A pak, pak se otevřel pohled na bránu. Z pekla do ráje? Hmm, možná.
Za dva roky, co tu dívenka strávila, se nikdy neocitla blíž svobodě.



Probrala se ve mně Karolína. Pohádala se se Sárou a hádku vyhrála. A tak jsem musela jít k bráně. Bála jsem se, ale nikdo si mě nevšímal.
Přemýšlely, kudy jít. Sára i Karolína. Nakonec jsme se vydala směrem k mé staré škole.

Vypadalo to zvláštně, vychrtlá bílá postavička ve stínu majestátní staré školní budovy. Omítka se místy loupala a okny bylo vidět, že skomírající světlo ze žárovek problikává.

Něco mě táhlo dovnitř.
Ty dveře byly moc velké a těžké a já moc drobná a slabá.
Když se za mnou zabouchly, přepadl mě strach.
Na chodbě u vstupu bylo prázdno, ale já cítila zkoumavý pohled v zádech.
Scházeli jsme do podzemí, do šaten, Karolína, Sára, a ten pohled. Rozdíly mezi námi byly téměř hmatatelné.

Dole v šatnách byla zima a chabé světlo, které bolelo do očí svou nepřirozeností. Klece jednotlivých tříd byly prázdné.
Spadla na mě únava a chtěla jsem už jen spát. Nechápala jsem, proč se vracím sem, vždyť právě tady se stalo všechno, kvůli čemu jsem Karolína i Sára...

Jenže vteřiny se náhle zpomalily. Světlo, tma.
Paralyzovalo mě to jako jed a do všech nervů těla mi vběhl neovladatelný třes.
Nešlo dýchat.
Ten pohled, ten pohled, co mě provázel až sem, zhmotnil se.
Můj otec.
Ten, co stojí za jmény mého nitra...
Utéct. Chtěla jsem jen utéct.
Ale nešlo to.
Ježily se mi vlasy.
A jemu se chvěl chřtán, skoro vrčel.
Svaly měl napjaté jako vlk.
A byl to vlk, vlci jsou krvelační. Sápou se. A on se sápal taky.
Byl blízko, úplně blizoučko a trhal ze mě košili, bílá noční košile, bílý pokoj, bílé pláště, tak jako tehdy, když...
Hučelo mi v uších a ztrácel se svět.
Sára s Karolínou ječely a oboum v abstraktní sféře upadaly nehty.
Moje tělo protestovalo, přes tu bolest neexistovalo už nic dalšího, nic vyššího, jen bolest a nic než bolest a ten hukot.

Po bílém pokoji plavalo bílé světlo a dívka, co ležela na oddělení psychiatrie s cedulkou schizofrenie na dveřích, držela na kolenou fialový linkovaný sešit.
Potřebovala se vypsat z ošklivého snu.
Najednou se ozval pronikavý zvuk sirén a na chodbě byl slyšet povyk.

***
Není to nic moc, jen taková půlhodinovka na seminář. :)
Schizofrenie mě šíleně fascinuje, sama ji mám...
Terinka


BOŘÍM MOSTY.

7. listopadu 2009 v 14:49 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Já bych teď strašně moc chtěla pocitovou plechovku. Víte, co myslím, ne?
Prostě bych si odloupla část ze svých nynějších pocitů a schovala si je na ty časy, až to nebude takovýhle... krásný.
Vlastně se strašně bojím. Protože mi je teď dobře. Kurva, mě je nejlíp za poslední třičtvrtěrok.
A bojím se si to říct nahlas, napsat, přiznat. Protože to je hrozně křehké. A snadno zakřiknutelné, zbořitelné.

V posledním týdnu se cítím jako v bavlnce. Já o ten pocit nehci přijít! A budu za to bojovat, budu dělat všechno pro to, aby to neskončilo, aby to vůbec začalo, respektive, abych dotáhla začátek do konce.

A jakkoli jsem předtím Podvobraz (jeden echm podnik) neměla ráda, tak teď ve mě hoří zvláštní věrnost a včera jsem se tam byla znovu mrknout. :D
Tedy, až po tom večeru.
Nádherném večeru.
Spolu, u Honzíka...
S tím, co má stejné iniciály. :) T.V.
(Mimochodem, mám hezčí vlasy. Míň oranžový, byla jsem si na melírkách. Mám i novej štýlovej kabátek a kozačky s podpatkem, co luxusně klapou. Plus ještě další botky. Proto mi taky přijde, že se mám až příliš dobře, než aby to byla pravda...)

Terinka,
co má jiskřičky v očích a místo zorniček srdíčka ♥...

Tak tady sedím a říkám si: "MĚLA BYS KURVA NAPSAT ČLÁNEK"

3. listopadu 2009 v 21:18 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Píšu o schizofreničce. :) Vždycky jsem poruchy tohohle typu chtěla pochopit. Možná proto, že já sama jsem tak trochu schizofrenička.
Ale to vůbec není důležitý. Důležitý je, že jsem včera byla v kině s takovým zlatíčkem, který má stejný iniciály jako já a moc pěkně voní. :)
A umí líbat jako nikdo na světě.
Jedinej problém je věk. Mít ve čtrnácti dvacetiletýho kluka zavání troškou hmmm, jak to říct slušně, průseru.
Ale ještě to není můj kluk. Naučila jsem se to nehrotit. Má to bejt tak jak to je a je to tak dobře. :)
Každopádně jsem si včerejšek užila. On není tak pubertáně nadrženej jako kluci o pár let mladší a nepotřebuje mě neustále osahávat a strkat mi jazyk do krku. Vypracovala jsem si averzi k francouzským polibkům. Brr. Málokdo to umí, a ti ostatní to pěkně koněj.
Jaj, jaj, Terinko, do jakýho svinstva ses to zas namočila? :D

mě nějak nejde psát.
:D