www.untitled-13.blog.cz

www.untitled-13.blog.cz

HOME

Navigation:
||Den za dnem || Souboje mysli || S foťákem v ruce ||



Leden 2010

A MÁ TO TAK BÝT?

20. ledna 2010 v 13:45 | Black__blighT |  °Souboje mysli
Ono to má být tak, že jsou dva.
Vědí o sobě, možná se potkávají, ale nevěnují si moc pozornosti. Pak náhoda způsobí, že spolu prohodí pár slov, popřípadě jsou seznámeni kamarády. A přeskočí jiskra. Za pár dnů se domluví a sejdou se. A jdou třeba na kafe nebo do kina. Po celou dobu, co jsou spolu, se letmo a náhodou dotýkají a probíjí mezi nimi elektřina. A když se loučí, tak se políbí.
Pak se chtějí vidět co nejdřív, ale ani jeden nechce napsat jako první. Nakonec to jeden nevydrží a sejdou se zase. Tentorkát se políbí na přivítanou. A pak se chytnou za ruce... Když dojde na loučení, ani jednomu se nechce. Chtějí být spolu.
Takhle se vídají dejme tomu 14 dní, jednou za dva až za tři dny. Pak si jeden z nich změní stav na facebooku z nezadaný na zadaný. Ten druhý ho napodobí, přičemž doplní s kým zadaný.
Představí se svým kamarádům. A ti jim popřejí hodně štěstí.
...

Chodili jsme spolu 5 let na základku. No dobře, když já byla v 5. třídě, on odcházel z devítky, ale to je jedno. :D Asi jednou nebo dvakrát jsme se potkali někde venku a řekli si ahoj (nebo neřekli? nevím), každopádně jsme věděli že existujeme a znali se od vidění.
A pak jsme se jednoho dne nudila a koukala na facebooku do skupiny naší základky. On byl členem. Řekla jsem si, to je tenhlee..a přidala si ho do přátel.
A on mi okamžitě psal. Řekl si o icq a o mobil. Asi týden jsme si psali, pak jsme se domluvili, že si zajdem někam na něco sednout.
A nemlčeli jsme. Měli jsme si co říct. A já si s ním tak strašně rozuměla.. On byl tak..tak NORMÁLNÍ. Žádnej slizkej šampon, ani potetovanej hoper, ani anorektickej emař. Kouřil, ale ne moc. Pil pivo. Chodil na normální školu, žádnej gympl, ani učňák. Nebyl to děvkař, ani panic. A já jsem na něj koukala a říkala si, že takhle úžasně normální by měl bejt ten můj princ. Dřív jsme toužila po někom zoufale nenormálním, extrémně výjimečným. To je pryč, vyrosla jsem.
Všude byly závěje sněhu. Hodil mě do nich. Leželi jsme ve sněhu a začali se líbat.
Za pár dní jsme se viděli zase. Pozval mě do kina. A pak zas. Šli jsme nakupovat do Tesca.
A je mi s ním dobře..
ALE
nechci to. Bojím se. Bojím se, protože vždycky, když je něco TAKHLE krásný, posere se to. Vždycky, vždycky, vždycky. A nemůžu proti tomu nic dělat. Jediné, co dělat můžu, je n.e.z.a.m.i.l.o.v.a.t s.e. Jenže..na to už je skoro pozdě. Ne, nikdy není pozdě. Nejradši..nejradši bych do toho šla celým srdcem, celou svou osobností, celým svým já. Ale vždycky, když jsem to udělala, vymstilo se mi to. Nevěřím mu. Nevěřím nikomu.

Terinka

P.S.: Nehledě na to, že je o to těžší se na něj neupnout, protože mám teď prakticky jen jeho...

K NĚČEMU JE ŠKOLA MOŽNÁ DOBRÁ..:D

16. ledna 2010 v 19:42 | Black__blighT |  #Povídky [mt]
Lidi říkaj, že je to hrozný, přehnaný a že to je jak z červený knihovny.
Já si nemůžu pomoct, ale na to, že jsem to psala ve škole, měla na to i s přepisem dvě vyučovací hodiny a na to, že to byla čtvrtletka se známkou váhy 8, se mi to dost líbí. Asi v tom vidím něco, co jiní lidé nevidí.
Každopádně, názor si udělejte sami ;).

(zadané) TÉMA: VÍKENDOVÝ VÝLET

Pomáhat lidem bylo mým snem, ale poté, co jsem se stal svědkem jedné ošklivé autonehody, začal jsem nesnášet pohled na krev.
Přestoupil jsem tedy na práva, kde jsem se seznámil se svou přítelkyní.

Ten den jsem si připadal jako malé dítě před Vánoci.
Bylo po zkouškovém období a Markéta mi navrhla společný víkend strávený pod stanech - jen ona a já. Jelikož jsme neměli často možnost být spolu sami, a jelikož zbožňuji přírodu, nadšeně jsem souhlasil.
Vyzvedl jsem ji na parkovišti u Koruny.
Byla krásná, pokaždé, když ke mně znovu přicházela, připadal jsem si jako před dvěma lety, jako ten rozklepaný studentík, co zve slečnu svého srdce na rande.
Políbila mě na uvítanou, voněla po dobrodružství. Batůžek hodila na zadní sedadlo k přenosné chladničce a dalšímu harampádí.
Konečně jsme vyjeli, Markéta si rozložila na klín mapu a vedla mě - prý na nějaké odlehlé místo, kde kdysi tábořila s rodiči. Popisovala mi ho, tvrdila, že je kouzelné - taky že nelhala.
Malý palouček na kraji lesíka porostlý trávou měkčí než dech.
Postavili jsme si stan, rozložili věci a pak jsme se pomilovali.
Svědkem nám byla pouze lesní zvěř a ticho všude kolem.
Markéta usnula.
Vyšel jsem ze stanu, vyndal z přenosné ledničky pro vajíčko natvrdo, připravil ho s chlebem na talířek a sáhl jsem do kapsy svých kalhot. Na podnos pod talířek jsme položil někdejší obsah oné kapsy.
I s jídlem jsem vlezl zpět do stanu. Markéta se zrovna rozespale protahovala. "Udělal jsem ti něco k jídlu, lásko," usmál jsem se na ni. Políbila mě.
Jedla a u toho jsme si povídali. Pak trochu posunula s talířem po podnosu a něco cinklo. Přes čelo jí přeběhla maličká vráska a nadzvedla talíř.
Možná se pak zastavil čas, vnímal jsme jen její udivený výraz, ale nebyl špatně udivený, byl plný radostného překvapení a…
"Markéto, vezmeš si mě?"
Vytryskly jí slzy.
"Ano, Tomáši, vezmu si tě!"


Nocí se linuly tiché zvuky. Nemohl jsem usnout, tolik jsem musel myslet na tu růžovozlatou zář, která se mi vzdouvala a rozpínala v hrudu.
Markéta spala. Chvíli jsme se na ni jen díval, pak jsem ji letmo políbil na čelo a potichu vylezl ven. Tlačil mě močový měchýř, pustil jsem se tedy kousek dál do lesa.
Vracel jsem se a bylo to divné, ale zdálo se mi, jako kdyby všechno ztichlo. Stan už jsem měl na dohled. Těšil jsem se, až si lehnu vedle Markéty, až ji budu cítit vedle sebe…
Jenže ve stanu se svítilo. Viděl jsem její sedící stín.
A pak se ten stín skácel k zemi.
"Markéto?!"
Rozběhl jsem se. Trhl zipem stanu.
KREV.
Všude zasraná krev, na spacáku krev, na stěnách stanu krev, a nejvíc na Markétě, prýštěla jí z ruky, skoro ironicky, jako nějakej podělanej vodotrysk…
Byla bledá. "Chtěla jsem rozlouskat pár oříšků…mohli jsme si ještě udělat hezkej večer," zamumlala.
Všiml jsme si nože od krve, a, ach, skořápek…
"Markéto!"
Dělalo se mi strašně špatně. Nemohl jsem tu krev vidět, cítil jsem, jak se ztrácím a propadám do milosrdného černa, a podvolil jsem se tomu pádu, těm slabošský mdlobám.
A pak jsme narazil na cosi z mé hrudi,
-ano, Tomáši, vezmu si tě-
růžovozlatá zář zhasínala.
"Markéto!"
Serval jsem si z krku šátek a zaškrtil jí ruku.
"Markéto, nespi, slyšíš?!"
Maličko se usmála. Zavřely se jí oči. Ruku měla zaškrcenou, ale to nestačilo a já to věděl.
Ztrácela moc krve.
Vytryskly mi slzy.
Popadl jsem ji do náruče a doběhl s ní do auta. Byla bílá jako mrtvoly, které jsem na bývalé škole na praxích pitval.
K nemocnici to bylo sedm kilometrů.
Když jsem uviděl modré H, popadl jsem Markétu do náruče a běžel.
Prostě běžel.

Zelené pláště, zelená chodba, zelené světlo.
Není to uklidňující zelená. Je jedovatá. Zlá, nemilosrdná, krutá.
Protírám si oči a modlím se.
Ze dveří s nápisem 'operační sál' vychází doktor.
Zelený plášť, zelená chodba zelené světlo.
Vzhlédnu, vyskočím. Tázavě a zoufale se podívám.
Doktorova tvář je nečitelná.
A pak klopí oči a vrtí hlavou.

terinka, co je v píči a nechla kvůli tomu Markétu umřít.

KDO VÍ, ZDA NENÍ ŽIVOT UMÍRÁNÍM A SMRT ŽIVOTEM.

10. ledna 2010 v 20:17 | Black__blighT |  °Souboje mysli
Kde je hranice mezi šerem a tmou? Kdy je to JEŠTĚ šero, a kdy tma?
Byla jednou jedna holčička. Měla ráda nanuky, svou rodinu a svoji kamarádku.
Ale moc si přála, aby mohla mít ráda ještě někoho dalšího.
Žila si celkem spokojeně, chodila po chodníku se zřetelnými obrubníky, s jejími zlatými vlásky si hrál vítr a rozsvicovalo je sluníčko.
Jenže pak jednou napadl sníh. Holčička neviděla cestu, nevěděla, kudy má jít, chodník jí celý zmizel pod tím sněhem, vlásky jí zplihly a zmatněly, protože sluníčko zašlo.
Dala se do běhu, byla zrovna na cestě ke své nejmilovanější kamarádce, jenomže přes ten sníh tam nemohla trefit. Brečela a bludila. Slzy jí mrzly na tvářích. A když konečně ke své kamarádce dorazila, viděla jen, jak s jinými dětmi staví sněhuláka.
Vesele doběhla k nim a chtěla se přidat, ale všichni na ni jen zírali. A její nejmilovanější kamarádka ji pozdravila. "Ahoj," řekla a otočila se k druhým dětem a pokračovala dál ve stavění sněhuláka. Holčičku tam nechala prostě stát, jakoby tam ani nebyla. A tak se holčička otočila a utekla.

Utíkala dlouho, a protože měla nemocné srdíčko, musela se zastavit a opřít se o špinavou zeď.
Pozvracela se.
Konečně došla domů.
Byla hrozně unavená. Ale maminka jí strašně vynadala, protože se tak dlouho toulala a poslala jí na nákup.
Cestou na nákup potkala holčička svoji lásku. Ten chlapeček se pusinkoval s jinou holčičkou.
Holčičce už zase tekly slzičky. Najednou se jí něco otřelo o nohy. Byl to malý roztomilý pejsek. Holčička po něm vztáhla ruku, ale pejsek utekl. Dívala se za ním.
Šla dál.
Bála se, protože měla do školky přnést obrázek, ale jelikož nevěděla, jak ho nakreslit, nenakreslila ho. Bála se, co tomu řekne paní učitelka a ostatní děti.
A protože byla zamyšlená, nerozhlédla se, jak jí to maminka vždycky vštěpovala, a vběhla přímo do silnice.
On jel ten černý mercedes vážně docela rychle.
Rozmázl holčičku. A na bílém sněhu tekla červená krev a lidi křičeli a běhali sem a tam. Ale holčička nechápala proč, bylo jí přece tak krásně, v ruce svírala nákupní tašku, co jí dala maminka, maličko se usmála a pak letěla.
Letěla krásným zlatým tunelem s akvamarínovými odlesky světel. Bylo jí strašně lehko po těle a nikdy se necítila lépe.
A pak stanula před branou.
Brána se otevřela. A holčička oslepena zlatou září vešla.
Brána se za ní zabouchla a ona svírala v ruce nákupní tašku a stanula před silnicí.

Čtěte mezi řádky.
terinka..

NIKDY TO NEVZDÁVEJ!

9. ledna 2010 v 18:01 | Black__blighT |  °Souboje mysli
Lidi, nic z toho, co si myslíte, že je, NENÍ.

Akorát jsem na to přišla moc brzo.. nechci to vědět, vážně. Nevědomost je lepší.

Beze snů člověk není člověkem. Je jen skořápkou bez hlemýždě, prázdnou dutou existencí -

Nevzdávejte se svých snů! Protože když to uděláte, už není cesty zpět. Jste na druhém břehu a nemáte most. Nemáte nic.
Jen sebe, když už to ani vy nejste.

Všechno, co je na světě hezký, je jen klam, který dřív nebo později zkončí, zatímco to zlé dál trvá...

"Nic, co je zlaté, nepřetrvává." - Shakespear.

Chtěla bych umět cítit. Klidně ostrou bolest. Ale teď cítím jenom tupej toxickej plamen, někde tam hluboko uvnitř, neumím nenávidět, nic mi neumí vadit, neumím být smutná, vzteklá, nic.
Jediné, co umím, je být zklamaná. Z pravdy.
Terinka

THAT'S NOT SO GOOD...

6. ledna 2010 v 20:37 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
To, že žeru jako blázen a mám hrozně divný chutě, by mě neznepokojilo. To se děje normálně.
To, že mě bolí břicho tak zvláštně jako ještě nikdy ne, to bych taky ještě skousla.
Ale to, že se mi dneska po tom, co jsem vylezla ze sprchy, udělalo hrozně špatně, hučela mi krev v hlavě a dělalo se mi černo před očima, to že sem sebou praštila nahá a mokrá na zem a že mi bylo na zvracení, to už mě kurva DOCELA ZNEPOKOJUJE!!!


Nevíte někdo, kdy to mám dostat?

Budu si víst menstruační kalendář, slibuju. A budu hodná. A,a, budu žít zdravějc. A o víkendu jsem si chtěla jít zaplavat...

Jen ať to proboha prosím není onoo! :'(

Terinka s nervama nadranc



P.S.: A VUBEC MĚ NEZAJÍMÁ NĚJAKÁ PITOMÁ ŠKOLA A UČENÍ A ŘIDIČÁKY A CO JÁ VIM CO JEŠTĚ

P.P.S: mám větší kozy :'( :'(

JAK NA NOVÝ ROK...

1. ledna 2010 v 19:43 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Mám být upřímná? Budu. Tenhle blog mám právě pro to.

Vždycky jsem si myslela, že panenství je cenné. Že je správné počkat s tím prvním sexem na toho pravého. A odsuzovala jsem lidi, který šukaj bez lásky na každým kroku.
Byl jeden člověk, kterému bych tuhle cenost dala. Právě, když sem mu začala věřit a plně ho milovat, nechal mě.
To byl první krok ke ztrátě mé iluze.

Pak jsem začala kalit. Chodit do města, i jezdit pryč z města a tak.
Těžko bych počítala kluky, který se mnou chtěli spát. Bylo jich moc. Někde mě sbalili, něco jsme spolu měli, a oni si mysleli, že jim hned ten první večer dám svou cennost.
Nedala.
Ale bylo mi z toho zle, ze všeho.
Pořád jsme si držela určitou naději, že s tím počkám na toho pravýho.

Až včera, když se lámal rok, mi došlo, že to je blbost. Nic z toho není, s rokem 2009 odešly i ty po*raný iluze. Jsou to jen kydy, kydy, debilní kydy.
Věděla jsem, že se to stane, už od Silvestrovského rána.. Jak na Nový rok, tak po celý rok, jak přízračné.
S tím klukem nikdy nebudu chodit ani tak něco. Je to jeden z těch, kterým jsem kdysi nedala. Znám ho natolik dlouho, abych věděla, co čekat.
A nečekám od toho lásku, protože ta, v tom smyslu, jak to ted myslím, není.
Byl to jen chtíč.

Nelituju a přesto je mi hrozně.
Terinka
P.S.:muselo to ven...
P.P.S: tři skleničky vínka, jedna slimka a antibiotikum - a je líp.