www.untitled-13.blog.cz

www.untitled-13.blog.cz

HOME

Navigation:
||Den za dnem || Souboje mysli || S foťákem v ruce ||



K NĚČEMU JE ŠKOLA MOŽNÁ DOBRÁ..:D

16. ledna 2010 v 19:42 | Black__blighT |  #Povídky [mt]
Lidi říkaj, že je to hrozný, přehnaný a že to je jak z červený knihovny.
Já si nemůžu pomoct, ale na to, že jsem to psala ve škole, měla na to i s přepisem dvě vyučovací hodiny a na to, že to byla čtvrtletka se známkou váhy 8, se mi to dost líbí. Asi v tom vidím něco, co jiní lidé nevidí.
Každopádně, názor si udělejte sami ;).

(zadané) TÉMA: VÍKENDOVÝ VÝLET

Pomáhat lidem bylo mým snem, ale poté, co jsem se stal svědkem jedné ošklivé autonehody, začal jsem nesnášet pohled na krev.
Přestoupil jsem tedy na práva, kde jsem se seznámil se svou přítelkyní.

Ten den jsem si připadal jako malé dítě před Vánoci.
Bylo po zkouškovém období a Markéta mi navrhla společný víkend strávený pod stanech - jen ona a já. Jelikož jsme neměli často možnost být spolu sami, a jelikož zbožňuji přírodu, nadšeně jsem souhlasil.
Vyzvedl jsem ji na parkovišti u Koruny.
Byla krásná, pokaždé, když ke mně znovu přicházela, připadal jsem si jako před dvěma lety, jako ten rozklepaný studentík, co zve slečnu svého srdce na rande.
Políbila mě na uvítanou, voněla po dobrodružství. Batůžek hodila na zadní sedadlo k přenosné chladničce a dalšímu harampádí.
Konečně jsme vyjeli, Markéta si rozložila na klín mapu a vedla mě - prý na nějaké odlehlé místo, kde kdysi tábořila s rodiči. Popisovala mi ho, tvrdila, že je kouzelné - taky že nelhala.
Malý palouček na kraji lesíka porostlý trávou měkčí než dech.
Postavili jsme si stan, rozložili věci a pak jsme se pomilovali.
Svědkem nám byla pouze lesní zvěř a ticho všude kolem.
Markéta usnula.
Vyšel jsem ze stanu, vyndal z přenosné ledničky pro vajíčko natvrdo, připravil ho s chlebem na talířek a sáhl jsem do kapsy svých kalhot. Na podnos pod talířek jsme položil někdejší obsah oné kapsy.
I s jídlem jsem vlezl zpět do stanu. Markéta se zrovna rozespale protahovala. "Udělal jsem ti něco k jídlu, lásko," usmál jsem se na ni. Políbila mě.
Jedla a u toho jsme si povídali. Pak trochu posunula s talířem po podnosu a něco cinklo. Přes čelo jí přeběhla maličká vráska a nadzvedla talíř.
Možná se pak zastavil čas, vnímal jsme jen její udivený výraz, ale nebyl špatně udivený, byl plný radostného překvapení a…
"Markéto, vezmeš si mě?"
Vytryskly jí slzy.
"Ano, Tomáši, vezmu si tě!"


Nocí se linuly tiché zvuky. Nemohl jsem usnout, tolik jsem musel myslet na tu růžovozlatou zář, která se mi vzdouvala a rozpínala v hrudu.
Markéta spala. Chvíli jsme se na ni jen díval, pak jsem ji letmo políbil na čelo a potichu vylezl ven. Tlačil mě močový měchýř, pustil jsem se tedy kousek dál do lesa.
Vracel jsem se a bylo to divné, ale zdálo se mi, jako kdyby všechno ztichlo. Stan už jsem měl na dohled. Těšil jsem se, až si lehnu vedle Markéty, až ji budu cítit vedle sebe…
Jenže ve stanu se svítilo. Viděl jsem její sedící stín.
A pak se ten stín skácel k zemi.
"Markéto?!"
Rozběhl jsem se. Trhl zipem stanu.
KREV.
Všude zasraná krev, na spacáku krev, na stěnách stanu krev, a nejvíc na Markétě, prýštěla jí z ruky, skoro ironicky, jako nějakej podělanej vodotrysk…
Byla bledá. "Chtěla jsem rozlouskat pár oříšků…mohli jsme si ještě udělat hezkej večer," zamumlala.
Všiml jsme si nože od krve, a, ach, skořápek…
"Markéto!"
Dělalo se mi strašně špatně. Nemohl jsem tu krev vidět, cítil jsem, jak se ztrácím a propadám do milosrdného černa, a podvolil jsem se tomu pádu, těm slabošský mdlobám.
A pak jsme narazil na cosi z mé hrudi,
-ano, Tomáši, vezmu si tě-
růžovozlatá zář zhasínala.
"Markéto!"
Serval jsem si z krku šátek a zaškrtil jí ruku.
"Markéto, nespi, slyšíš?!"
Maličko se usmála. Zavřely se jí oči. Ruku měla zaškrcenou, ale to nestačilo a já to věděl.
Ztrácela moc krve.
Vytryskly mi slzy.
Popadl jsem ji do náruče a doběhl s ní do auta. Byla bílá jako mrtvoly, které jsem na bývalé škole na praxích pitval.
K nemocnici to bylo sedm kilometrů.
Když jsem uviděl modré H, popadl jsem Markétu do náruče a běžel.
Prostě běžel.

Zelené pláště, zelená chodba, zelené světlo.
Není to uklidňující zelená. Je jedovatá. Zlá, nemilosrdná, krutá.
Protírám si oči a modlím se.
Ze dveří s nápisem 'operační sál' vychází doktor.
Zelený plášť, zelená chodba zelené světlo.
Vzhlédnu, vyskočím. Tázavě a zoufale se podívám.
Doktorova tvář je nečitelná.
A pak klopí oči a vrtí hlavou.

terinka, co je v píči a nechla kvůli tomu Markétu umřít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Essi Essi | Web | 16. ledna 2010 v 20:32 | Reagovat

Kdyby si jí nenechala umřít, nebylo by to tak krásné...

2 Liky Liky | 16. ledna 2010 v 22:55 | Reagovat

Myslím, že já bych se tam složila ihned. Už se mi to 2xstalo ve škole. Bože nesnášim cizí krev.

P.S.:Krásná slohovka :) co si dostala?

3 #AddY** #AddY** | Web | 17. ledna 2010 v 15:05 | Reagovat

OooO krásně napsaný příběh... Hrozně se mi líbí tvůj styl psaní ** Úplně to vtáhne do děje <3

4 Slečna P. Slečna P. | Web | 6. února 2010 v 14:26 | Reagovat

..Krásné ♥
(Ještě že umřela.. zní to divně, ale myslím to vážně..)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama