www.untitled-13.blog.cz

www.untitled-13.blog.cz

HOME

Navigation:
||Den za dnem || Souboje mysli || S foťákem v ruce ||



Únor 2010

HLADINA STOUPÁ, TERINKA SE TOPÍ

21. února 2010 v 14:00 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Dějí se zvláštní věci.

Pokaždé v mém životě, v nějaké jeho důležitější fázi, jsem měla málokdy na vybranou. Dostávala jsem jen malou poloviční šanci a tu jsem pokaždé nezvládla, a tak jsem ji promarnila.

Teď stojím na rozcestí. Mám před sebou tři cesty. ne, že by nějaká z nich byla vyloženě dobrá. Vlastně jsou všechny tři špatné. Ale jde o míru špatnosti. A poprvé po dlouhé době mám na vybranou. Jenže jak se mám rozhodnout?

Terinka poznala kluka. Myslela si, že to bude stejné jako vždycky, pátek večer, vodka, a něco k tomu, hudba, tanec, úlet a ŠLUS, konec.
Jenže on nebyl konec.
Na Valentýna spolu šli ven. A pak už pořád, každý den. Ne jako předtím s Filipem, kterej ji chtěl vidět tak jednou za tejden. Ani jako předtim, s Patrikem, kterej se s ní nemoh ukázat nikde na veřejnosti. V průběhu týdne o nich věděli prakticky všichni. Čekal na Terinku před školou. Venčili spolu pejska.
A prostě všechno.

Asi si teď říkáte, kde je ten problém. Kde jsou ty cesty, na jaké křižovatce to stojím..
Nejdřív jsem v tom problém neviděla. Ale teď.
Ten problém je zelenej, usušenej, pronikavě voní a mění lidi. Ten problém se balí do jointů a hulí se.
Ten problém ho úplně mění. To, co se mi na něm líbí. Sejdeme se a já to poznám už v prvních několika vteřinách. Zpočátku jsem zbořila předsudky a brala to vesele, s nadhledem. Jde mi to stále méně. Okamžitě mi nálada klesne na bod mrazu. Nedokážu se s ním bavit.
Prostě si s ním nerozumím. Ne, když je v tom stavu.
Jsou dvě cesty, které jsou určené naprosto jasně.
1) Můžu se vzdát svého já, svých přesvědčení, a dát si s ním. Vyměnit svou nynější podstatu za něco, co by docela dost dobře mou podstatou být mohlo. (Protože on nepřestane, Znám lidi, který hulí. Třeba jednou za tejden. To je v pohodě, dá se to přežít. Ale každej den?)
2) Můžu ho nechat. Zahodit to. Všechno. To štěstí, které cítím, když jsem s ním.
3) Můžu vymyslet kompromis.
Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, je tu ještě čtvrtá možnost..Můžu čekat.

Jakoby toho nebylo málo, najednou se kolem mě vyrojilo spoustu kluků. Ať už straých známostí, nebo takových těch jednorázovek, který bych si jindy fakt nenechala utýct. Je to pro mě těžký.
Zatím držím, nepodvádím.
Chci to vydržet.
Dokonce mám na facebooku "zadaná."

Nevím. Fakt nevím.
Nevzdám to. Nesmím. Budu bojovat.
Terinka

O_o

18. února 2010 v 18:30 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Ledy tajou.
Terinka má takovej ten pocit, jako když vám brní každá buňka v těle.
...
Terinka vzdává psát sem, jak se cítí, protože to popsat neumí.♥

Terinka ví, že něco za něco.

Chodníky jsou špinavý, šedivý, mokrý, poštěrkovaný a posolený a já mám od soli bílé boty.
Slunce vysvitne jen občas, vlastně ho vídám jen opravdu málo. Škola je pořád stejně smradlavá a je v ní pořád stejná zima. Dostávám pořád stejné (ne-li horší) známky. Spolužáci jsou pořád stejně dětinští a moje ruka mě pořád stejně svrbí, abych je trochu neprobrala. S osobou která mi 9 let byla osobou nejdražší, nejlepší kamarádkou, pořád nejsem v kontaktu.
Všechno je vlastně docela stejné, až na to že...

...Terince celej svět hoří.
Terinka... ne, Terinka nechce nic psát, nesmí to zakřiknout, ale i tím, že píše tohle, "něco" píše, ale ne, bojí se, moc se bojí, protože má pocit jako...ne, pšt.


Všude lítá tisíc světlušek.
Ale bez jedné by nebyla žádná.

Terinka

NAROZENINOVÁ IRONIE

6. února 2010 v 21:46 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
To je tak vtipné. Vážně, zbožňuji tenhle druh ironie, který snad nikdo kromě mě samé nechápe.
O svých narozeninách pravidelně přicházím o nejdražší lidi.
Minulý rok to byla první láska, kluk, se kterým jsem byla bezmála rok. Nechal mě právě na moje narozeniny, pár dní před Valentýnem, pár týdnů před naším výročím. Bez jakéhokoli předchozího varovného znamení. Moc to bolelo a myslela jsem, že to prázdno už nikdy nikdo nezaplní. Možná, že ani nezaplnil. Ale je někdo, kdo mi to prázdno pomohl zašít.
Až tehdy, co mě ten kluk nechal, jsem pochopila, jak důležití jsou pro člověka přátelé. Když je to doma špatný, utíkáš k nim. Když je to ve škole špatný, utíkáš k nim. Když je to s láskou špatný, utíkáš k nim. Ale kam utečeš, když je to špatný s nimi, s přáteli? Kam?
Jen do své vlastní hlavy, ke svému pocitu, k sobě. A to není ta nejlepší cesta, po které můžeš utíkat.
Znám jednu slečnu. Už 9 let.
To prázno, co se po ní teď znovu rozšklebuje, je větší, než cokoli jiného. To prázdno je jako kyselina, která mě sžírá zevnitř. To, čím jsem si dřív byla jistá, už není.
Nemůžu před tím utéct. Nejde to.
Nemůžu nikam, jsem ve slepé uličce a už nemám sílu.
Nemám sílu jít dál. Zvednout bradu a bojovat. A tak si klekám a kapou mi slzy. A nesnáším svoje narozeniny.
(Mimochodem, v tom týdnu, co jsem se narodila, mi zemřel dědeček..měl rakovinu jazyka. Nestihl si mě ani pochovat, přestože moc chtěl.)
Připadám si jako prokletá.
A moc bych chtěla možnost začít to všechno od začátku. Ale vím, že to nejde. Já to vím.
Nedokážu si představit nic, co mě mohlo zachránit. Jen čas to dokáže. Protože za nějakou tu dobu, až se všechno smaže, pak spolu budeme schopny normálně mluvit. Snad.

terinka

TAKŽE UŽ NE ČTRNÁCTKA?

4. února 2010 v 21:35 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Hahaha.
"Sweet" fifteen.
Hovňo sweet.
Celej rok jsem se na včerejšek těšila. Těšila jsem se na to, jak se všechno zlomí. Jak si "vyžeru" ten rok hnusu, jak vyrovnám tu misku vah.
Kdybych to necítila, nevěděla, tak se tolik netěším. To je na tom to nejhorší.
Netěšila jsem se na občanku, ne na to že mi bude 15, ne na antimimi prášky, ale na to, že už snad budu normálně žít. :)
Jenže ono se to pořád víc bortí, je to pořád horší, jako lavina, kterou nede zastavit, zasypává místa, kam můžu utéct a už pomalu nemám kam utéct.
Věci, které dělám jsou dobře, cítím to tak, že jsou dobře, ale okolí je vnímá špatně, odsuzuje je. Za svoji upřímnost jsem všechno ztratila, a tak teď radši neříkám nic.
Jenže když neříkám nic, nekřičím, jak jsem na to byla zvyklá, tak umírám.
Musím křičet, křičet do světa, aby se lidi probrali...
Jenže nemůžu, nějaká síla mi svírá hrdlo. Má dlouhé špičaté nehty, zabodávají se mi do krku. Teče mi krev.
Blednu.
ztrácím moc krve.
Terinka