www.untitled-13.blog.cz

www.untitled-13.blog.cz

HOME

Navigation:
||Den za dnem || Souboje mysli || S foťákem v ruce ||



Březen 2010

NA CESTĚ ŽIVOTEM :)

28. března 2010 v 14:34 | Black__blighT |  °Souboje mysli
Vlastně jsem teď v části velkého uvědomování si. Probíhá hlavně a především v mé hlavě, takže bylo těžké o něm psát. Začínám si ale věci trochu spojovat, proto to černý můžu dát na bílý.
Zjistila jsem, jaká je příčina mého vztahu ke klukům jako takovým.
Kdysi, kdysi dávno, když byly ještě kopce v dálce zelený a když jsem neměla ponětí o slunečních erupcích, mě někdo moc ublížil. Dostal mě na kolena. A já se z toho vzpamatovávala rok. Celej dlouhej rok. Ale zvedla jsem se. A - světe, div se - poučila jsem se. Jenže to na mě zanechalo nesmazatelné stopy. Je to jako sklo, které se rozbije. I když ho potom slepíte tak důkladně, že na první pohled nebude znát, že někdy rozbité bylo, vy budete už napořád vědět, že je doopravdy schopné se rozbít, že už se to jednou stalo. A prtoo už s ním nikdy nebudete zacházet tak, jako dřív.
Pořád nechápete, co tím chci říct?
NEMÁM SRDCE. :-) Jo, já vím, je to blbost, zrovna u mě, a zní to kýčovitě a klišéózně, ale je to tak. Tedy skoro. Chyběl malý kousek, a mohla jsem milovat člověka, kterému (pokud není příliš odvážné to tvrdit) na mě záleží. S kterým si rozumím. Který má přesně tu dávku dominance, jakou potřebuju. S kterým mi to klape v posteli. Ale já řekla ne. Častokrát jsme se o nás bavili. Řekl mi, že mám srdce z kamene. A já, místo abych se začala vykrucovat a vymlouvat, jsem mu pohlédla do očí, přikývla a odvětila "ano, máš pravdu."  Protože má pravdu. Před rokem bych se z něj hroutila a okamžitě mu řekla, že ho taky miluju a já nevím co dalšího za žvásty. Samozřejmě že reálně srdce mám. Je ovšem někde daleko a vytáhne ho ze mě jen ten, kdo ..kdo ani nevím co. Jen vím, že to není nemožné, že to srdce někde ve mě je.
Hrozně moc jsem se za ten rok, co jsem se sbírala z toho bahna, naučila. Všude pořád platí základní přírodní zákony. Sežer nebo budeš sežrán. Silnější přežívá. A tak ubližuju, než bude ublíženo mě a jsem silná. Musím být. Jen velmi málo věcí mi teď dokáže skutečně ublížit.
S tímhle přístupem se cítím docela dobře. Vyžaduje to sice trochu sebekontroly, ale jinak je příjemné být mrcha. A myslete si, co chcete, že jsem sobec, a já nevím co, ale já se vám jen vysměju. :)
Celé tohle má jednu jedinou chybičku. Že si to uvědomuju. Podle mě to má být přirozený děj, člověk by se měl s tímhle přístupem narodit, a ne ho běhěm života násilně přetvořit.

Taková malá poznámka na konec.. je nadmíru divné, že mám přítele :D :D
Taková druhá malá poznámka na konec.. když to ale vezmeme z pohledu té přírody, je to pochopitelné.

vaše Terinka

TERINKA MELE SR*ČKY

6. března 2010 v 14:00 | Black__blighT |  Denní apokalypsa
Jediné, co vím jistě je, že nic nevím jistě.

Jsem v bouři. V obrovské bouři, jako malá tečka.
Nic nechápu.

Všechno je teď jinak, přeházely se mi oblasti, ve kterých se mi daří. Jenže žebříček hodnot mi zůstal stejný. A já teď nevím, jak s tím mám naložit. Jestli mám zpřeházet svůj hodnotový žebříček, abych tím dosáhla štěstí (ale poněkud nepřirozeného), nebo nechat věci tak jak jsou, nebo s tím udělat něco jiného..

Nevím, nevím, NEVÍM!

Všichni, kdo mi kdy chyběl mi teď chybí ještě desetkrát víc. Ve vlně melanchonie brečím nad starejma fotkama, kde jsme já, Ája, a Honzík, ve vlně melanchonie myslím na mámu, když jsem totálně na sračku, ve vlně melanchonie jsem si přidala svého dávného ex na fcb do přátel, a taky brečím nad psem, kterej je na tom videu, jak ho ten čůrák, kokot debil, nemámdalšíchslov shodil z mostu. Ten pes, bytost s teplým kožichem, vyplazeným oslintaným jazykem, kňučí, tak šíleně kňučí..................... :'(

Umírám, umírá všechno ve mně, buňka po buňce.
Protože se dějou věci, neříkám, jestli dobrý či zlý, prostě věci, a já s nima nemůžu nic dělat, jen čumět.

Tímhle článkem jsem vlastně neřekla vůbec nic, chybí mu pointa, takže ani psát už nemusim, je to uplně zbytečný, protože mě to nepomůže ventilovat se, když dost dobře neumím formulovat, co chci vlastně ventilovat.

A víte co? Už si to říkám dlouho, ale od pondělka chci žít takový život, abych se za některé jeho části nemusela stydět.
terinka